Projev prezidenta Ázerbájdžánské republiky Gejdara Alijeva na všeobecné republikové ceremonii věnované památce šáhidů (padlých ve spravedlivém boji) dne 20. ledna - 19. ledna 2000


scotch egg
scotch egg
scotch egg
scotch egg
scotch egg
scotch egg
temp-thumb
temp-thumb
temp-thumb
temp-thumb
temp-thumb
temp-thumb

Drazí spoluobčané! Vážené dámy a pánové !

Tyto dny - jsou dny smutku ázerbájdžánského národa. Vzpomínáme na 10 výročí krvavé lednové tragédie. Dnes ještě jednou skloním hlavu na památku těch, kteří zemřeli vtuto strašnou noc ve jménu své vlasti, ve jménu svobody, ve jménu nezávislosti.

20. ledna je samý tragický den Ázerbájdžánu. No společně stímto, vtuto noc, vtento den ázerbájdžánský národ ukázal celému světu svoje hrdinství, odvahu a sebeobětování. Ztohoto důvodu vtento den truchlíme. Ale vtuto dobu pociťujeme velkou hrdost za náš národ - hrdinský národ, neohebný národ, neochvějný národ.

Vhistorii ázerbájdžánského národa, zčásti i ve ve XX. století bylo nemálo tragických událostí: popravy, provedené vroce 1918 ázerbájdžánskému národu, genocida. Uskutečněné proti národu, národnostem po ustanovení sovětské vlády vÁzerbájdžánu represe, teror. Hromadné represe proti našemu národu vletech 1937-1938. Vznik vroce 1988 náhorně-karabašského konfliktu scílem uskutečnění vojenské agrese proti Ázerbájdžánu a smrt našich synů.

Přese všechno, ale největším úderem, který byl nanesen ázerbájdžánskému národu, největší agresí, terorem se stala tragédie 20. ledna 1990. Uvedené mnou tragické události, všechny tragické události, které si ani nyní nepamatuji, byly cíleny proti jednotlivým osobám, skupinám, například Armény provedená genocida vroce 1918, arménsko-ázerbájdžánské vztahy měly za cíl uchvátit území Ázerbájdžánců, zničit Ázerbájdžánce. Avšak lednové události, lednová tragédie se odlišuje od všech těchto tragédií tím, že vtuto noc sovětský stát, pod vládou kterého jsme byli po mnoho let, sovětská moc a ázerbájdžánská komunistická vláda uskutečnily hromadnou agresi proti ázerbájdžánskému národu. To znamená agrese provedená státem, vládou, mocí proti svému národu, je koneckonců samou hroznou, samou tragickou a odlišuje se spolitického hlediska od všech ostatních.

Když se ohlédneme do minulosti, na historii, je možné říci, že v SSSR od doby vzniku sovětské vlády do lednových událostí nebyla ze strany sovětské moci nikdy spáchána podobná vojenská agrese proti svému národu, proti svým občanům. Proti žádnému národu. Proti žádné republice, proti žádné národnosti. Toto bylo spácháno proti nám, proti ázerbájdžánskému národu Toto byla agrese, teror nejenom ze strany vedení SSSR, ale i ze strany sovětského státu spolu ázerbájdžánskou vládou, které spolupracovaly a pokusily se rozdělit a zlomit svůj národ.

Po skončení druhé světové války vláda SSSR uskutečnila celou řadu agresí proti různým zemím. Vroce 1956 sovětské vojska vstoupila do Maďarska, protože maďarský národ nesouhlasil se sovětskou ideologií, chtěl jít svojí cestou a aby byl svržen ztéto cesty, aby snaha byla rozdrcena vstoupily sovětská vojska do Maďarska a bylo prolito mnoho krve. Národ měl ztráty. Sovětská ideologie si tam upevnila svoji moc.

Vroce 1968 procesy, které probíhaly vČeskoslovensku, znamenaly nebezpečí, že tento stát opustí řady socialistických stran. Tehdy moc SSSR nařídila vstup vojsk do Československa a udusila tamní hnutí a upevnila tam svoji moc.

Vroce 1979 SSSR vpadl svelkým vojskem do Afghanistánu scílem pomoci silám, které chtěli vybudovat vládu na základě socialistické ideologie, byla prolita krev.

Proč na tyto události vzpomínám? Protože ve všech případech sovětská moc, sovětský stát provedl podobnou agresi scílem vzniku, upevnění své moci.

Ale ázerbájdžánský národ už více jak 70 let žil vsestavě tohoto státu, byli jsme občany této země, byli jsme pod vládou této moci. To znamená, že náš národ musel být pro tuto vládu, pro komunistickou vlast národem vlastním. Ale to tak nebylo a vcelku to bylo vurčitém smyslu výsledkem vztahů k ázerbájdžánskému národu. To se rozumí, že to bylo provázané sagresí Arménie proti Ázerbájdžánu, která započala vletech 1987-1988.

Koncem roku 1987 a počátkem roku 1988 vláda vArménii, nacionalistické síly přistoupily kpokusu o připojení Náhorního Karabachu kArménii. Takové pokusy byly i vminulosti. Počátkem roku 1923, po vzniku Náhorně Karabašské autonomní republiky vsestavě Ázerbájdžánu, se vrůznou dobu přijímali pokusy připojení Náhorního Karabachu kArménii. No tyto byly odvráceny. A to rovněž zdůvodu, že ázerbájdžánské vedení bylo schopno ubránit svoji republiku a protože sovětský stát považoval změnu státního zřízení za nebezpečnou. Přesto se vroce 1987, možná i dříve, se vArménii nastolila otázka odtržení Náhorního Karabachu od Ázerbájdžánu a jeho připojení kArménii. Mezitím začalo hnutí i tady, objevil se nový standard, to znamená různá stanoviska sovětské vlády, vedení komunistické strany kÁzerbájdžánu a Arménii.

Samozřejmě, vdobě, kdy ještě sovětský stát byl ještě velmi silný a mocný, vpřípadě, že by si to vedoucí představitelé SSSR přáli, to mohli na to upozornit a když by vedoucí představitelé Ázerbájdžánu byli věrní svému národu, vlasti, své zemi, to by mohli toto odvrátit. Ale ti, kteří byli vMoskvě nechtěli toto odvrátit, naopak, vytvořili pro to podmínky. Vedení Ázerbájdžánu bylo prostě pasivní a proto vúnoru 1988 mohl začít náhorně-karabašský incident. Potom se vÁzerbájdžánu vyměnilo vedení - jakoby kvůli tomu, aby byl vyřešen arménsko-ázerbájdžánský konflikt scílem upevnit zde vedení. Jenomže nové vedení nejenže bylo neschopné a nekompetentní, ale navíc šlo cestou zrady. Tato zrada - zrada vedením Ázerbájdžánu, svého národa a lhostejný vztah vedoucích představitelů SSSR kÁzerbájdžánu, jakoby by spojily záporné vztahy, převrátil náhorně-karabašský konflikt ve válku a Ázerbájdžán dostal těžký úder. Samozřejmě, 20 leden se stal velkým článkem této politiky, tohoto řetězu.

Opravdu náš národ vstal vtu dobu na nohy, aby ubránil svoji zem, svoji suverenitu. Hlavním důvodem tohoto byla nespravedlivá pozice vedení sovětského státu kÁzerbájdžánu a rovněž ta skutečnost, že vedení Ázerbájdžánu nepřijal žádná rozhodnutí pro obranu své země, národnosti, svého lidu. Všechno společně zvedlo lid vÁzerbájdžánu a on ukázal svou sílu. Lid vyšel do ulic.

Aby se potrestal celý národ, aby se zlomil a aby se tím vyřešil problém Náhorního Karabachu ve prospěch Arménie, Ázerbájdžánu se musel nanést úder a tento úder byl nanesen. Byla podniknuta válečná agrese proti Ázerbájdžánu. Ázerbájdžánu byl nanesen fyzický úder.

Ázerbájdžánu byl nanesen politický úder. Ázerbájdžánu byl nanesen morální úder. Viníky bylo vedení SSSR a vedení Ázerbájdžánu. Vdokumentech, které zde byly dnes zveřejněny, je všechno jasně ukázáno.

Naši zástupci vážené inteligence, kteří vystoupili na ceremonii, to jsou matka šáhída, dcera šáhla, lidé kteří byli zraněni té noci 20. ledna, velice ohnivě zde mluvili. Řeknu vám, od začátku tohoto večera do této doby přemýšlím, že vy také, jak jsem velmi dojat, protože prohlídka této historické kroniky, ukázka těch strašlivých událostí, slova která zde zazněla, mají velký dopad, proto jsem se velmi rozrušil a mluvím velmi vzrušení. Celkem provedení tohoto večera počítám za projev naší lásky knaší historii, knašemu národu, knašemu lidu. Děkuji všem, kteří připravili tento večer a vystoupili zde.

To má velký politický, morální význam.

To proto, že nikdy nesmíme zapomenout mluvit o naší historii. historie je historie, psát o ní se musí jako o takové jaká je, předávat zpokolení na pokolení.

Od tragické lednové noci uběhlo deset let. Během těchto deseti let se vÁzerbájdžánu rodily děti. Děti, kterým je dnes 10 let, narodily se vroce 1990. Oznámili mi, že vtu lednovou noc se 135-163 ázerbájdžánských občanů stali šáhídy, zemřeli, mnozí byli zraněni. Nicméně, vtu noc se Ázerbájdžánu narodilo více jak 500 dětí. To znamená, že národ žije, národnost žije, roste, rozvíjí se a žádná agrese, žádný teror, žádná zrad nemohou zastavit rozvoj našeho národa.

Nicméně, jsme živými svědky těch dnů. Desetileté děti budou o tomto znát od nás. Dokonce dvacetiletá mládež, která vtom období byla desetiletá, nemohla pochopit, nemohla chápat, o co jde. Proto vprůběhu doby musíme chápat nejenom slavné a úspěšné stránky naší historie ale i tragické stránky, předávat je zpokolení na pokolení. Vsouvislosti stragédií z20. ledna i projevené hrdinství, odvaha a jednota národa musí být příkladem pro všechny - dnešního i budoucího pokolení. Všichni musí získat zkušenost ztéto události.

Ze zveřejněných zde dokumentů, vystoupení, filmů je jasné, vjaké těžké situaci se nacházel Ázerbájdžán vnoci z 19 na 20 i 21 leden. Když takové město, jako je Baku, svírá bezpočet vojenských jednotek, obrněných vozidel, tanků, to člověk samozřejmě nemůže být klidný, a Baku, nejenom Baku, ale celý Ázerbájdžán se nacházel vobležení. Co ukázala dnes provedená analýza těch dnů? Ukázala, že národ utrpěl velké ztráty, no nezlomil se, neohnul se. Nicméně představitelé národu do konce zůstali zrádci.

Když někomu odejde drahý člověk. Příbuzný, přítel, kamarád zpráce, hned se přichází na jeho pohřeb, vzpomínkový večer, dělí se zármutek sjeho rodinou. Tady se uskutečnila agrese proti ázerbájdžánskému národu, náš národ utrpěl těžké ztráty. Národ, lid, se spojil, projevujíc nenávist ke strůjcům tragédie, doprovodil šáhídy na jejich poslední cestu. Ale vedení Ázerbájdžánu zůstalo stranou od toho, běží, skrývají se. Jediná tato skutečnost ukazuje na to, kdo jsou.

Skupina poslanců svolala jednání Nejvyššího sovětu, přičemž, překonav velké překážky, znamenitý básník Ázerbájdžánu Bachtijar Vagabzade - za celý svůj život nesvolal jedinou schůzi, protože vždy psal básně a rozvíjel poezii Ázerbájdžánu, to znamená, neměl zkušenosti stouto věcí, no u něj je odvážné srdce, miluje svůj národ - nezůstal stranou, nepolekal se. A to i proto, že vždy se díval lidem do očí, nikdy nikoho nezradil.

Přesně jako zesnulý Ismail Šichly a ostatní zástupci inteligence. Tady se ukázali lidé. Škoda že ne všichni zůstali mezi námi. Nicméně tito lidé ukazují, kdo je kdo. Jak se mohlo stát, že básník Bachtijar Vagabzade, spisovatel Ismail Šichly a ostatní zástupci inteligence nebo skupina poslanců Nejvyššího sovětu se mohli shromáždit vsále a posoudit a zvážit otázku a situaci a vedení Ázerbájdžánu utekli a ukryli se? Tímto úplně ztratili právo vést národ.

Usnesení a výzvy přijaté na tom shromáždění - které zde zazněly - mají vsobě historickou hodnotu. Musíme je vysoko hodnotit. Osobně já dávám těmto dokumentům vysokou cenu. Ale když se tito zběhnuvší a schovávající se lidé za několik dnů znovu vrátili kmoci vÁzerbájdžánu, všechny tyto dokumenty byly zapomenuty, odloženy, všechno bylo před národem ukryto. Vsouvislosti stímto zde byla dnes uvedena konkrétní fakta, není potřeba je opakovat.

Stalo se zvykem, že když do 20. ledna vedení SSSR a vedení Ázerbájdžánu společně uskutečnily agresi proto ázerbájdžánskému lidu, to následně obě strany toto obhajovaly. VMoskvě panovala taková atmosféra, doslova se nic nestalo. A vÁzerbájdžánu jeden uprchl a druhý zasedl na jeho místo a takovým obrazem se na Ázerbájdžán zapomnělo, byla zapomenuta i tragédie, na všechno se zapomnělo a následovně byla i snaha zapomenout na tuto otázku. Zrádci, lidé, kteří ztratili právo vést, znova postavili své osobní zájmy výš než zájmy národa, lidu. Vše toto je historická skutečnost.

Ale dnes, můžeme být hrdí, že náš národ, znovu opakuji, ukázal statečnost a odvahu.

Bez dojetí se nelze dívat na film o ceremonii pohřbu Šmídů. Domnívám se, kdy známe historii, že vÁzerbájdžánu ještě nikdy nebylo tolik lidí a tolik dojemná ceremonie pohřbu. Vysoké hodnocení si vtu dobu zaslouží i působení šejcha ul-islama Allachšurjura Pašazade i jeho poselství určené Gorbačovi i jeho postoj ktéto věci, tj. jeho nenávist ktěm, kteří tento zločin provedli a dále jeho vedení ceremonie pohřbu. Jak se říká, celé vedení Ázerbájdžánu zůstalo stranou. Vidíte, nemůže být většího morálního hříchu a možná i mravní zrady.

Ale národ se ničeho nepolekal. Národ se nepolekal, že ho ty tanky mohou znovu rozdrtit. Na náměstí Azaddyg, ve všech ulicích, dokonce až do Nagornogo parku, byly masy lidí.

tehdy jsem nebyl vÁzerbájdžánu. Hned jsem se ale ktomu vyjádřil. Musíte vědět, že jsem vtu dobu byl nemocen. Jako nemocný jsem byl vnemocnici a posléze vsanatoriu pod Moskvou na rehabilitaci. Nehledíc na to, jsem přišel se svými dětmi a vyjádřil svůj postoj. Nic jiného jsem dělat nemohl a dnes oslavuji ty ázerbájdžánské občany, ty osoby, kteří správně vybrali místo pro pohřeb Šmídů a pohřbili je vNagornom parku. I tady, oni vyjádřili svůj postoj kminulé zradě.

Vroce 1918 jako výsledek války sArmény tam byl založen hřbitov, pochováni lidé. Vroce 1930 byl hřbitov zničen, byl založen Nagornyj park a postaven pomník Kirovovi. Historická pravda spočívá vtom, že zrada, která byla vykonána proti těmto hrobům, nyní rozkryta a nyní jsou zde opět pochováni šáhídové.

Vyplňujíc svůj dluh, já se od počátku této události od 21. ledna 1990 až do dnešní doby snažím a budu se snažit až do konce odhalit. Budu se snažit přivést kodpovědnosti viníky a nikdo nemůže uniknout odpovědnosti za zločiny, které provedl svému národu. Jestli dokonce fyzické osoby mohou uprchnout, to před historií zůstane vždy zločincem.

Vmé duši bylo i přání vystavit památník "Věčný oheň"v Šechidljar chijabany (Alej šehídů)

To byl rovněž můj dluh jako Prezidenta Ázerbájdžánu. Dnes nacházím jisté uspokojení vtom, že jsem splatil tento dluh, a opravdu, jak bylo řečeno, toto místo se stalo místem přísahy, víry, samou posvátnou svatyní. Už několik dnů vidíme, jak lidé, podle hlasu svého srdce, skvětinami vrukách navštěvují tyto hroby, kloní své hlavy před "Věčným ohněm", před hroby. Věřím. Věřím, že nadále zde bude místo přísahy naší mládeže, místo přísahy věrnosti svému národu, svému lidu, zemi, vlasti. Společně stímto, místem přísahy věrnosti přítele kpříteli naší mládeže, vytvářející nové rodiny.

Současně tato tragédie byla impulsem kuskutečnění velkých procesů vnaší zemi. Ázerbájdžán získal svojí státní nezávislost. Je to už devět let co ázerbájdžánský lid žije vsamostatném a nezávislém státě.

Setkáváme se smnohými těžkostmi, problémy. Všichni máme starost se stávající okupací našeho území ozbrojenými silami Arménie a vyhnáním ztěchto území více jak milionu našich občanů, jejich přežívání ve stanech. Jsou i jiné problémy. Ale my přežíváme toto těžké období, tuto těžkou dobu. Okupované území budou osvobozeny, naši občané se vrátí do své země, suverenita Ázerbájdžánu bude zajištěna, tak jako je dnes Ázerbájdžán nezávislý stát a žádný jiný stát nemá právní základ začínat agresi proti Ázerbájdžánu.

Největším monumentem památce našich šáhidů je suverenita Ázerbájdžánu, nezávislý Ázerbájdžán, právní, demokratický, Ázerbájdžánský stát a kladné procesy které zde probíhají.

A´t klidně odpočívají šahídové, nejen šehidové z20. ledna, ale i naši synové, kteří se stali šehídy vboji za vlast, rodnou zemi, tak jak se jejich sny vyplnily - Ázerbájdžán získal svou státní nezávislost.

Dnes před památkou šehídů přísahám, že nikdo a nikdy nemůže ohrozit nezávislost Ázerbájdžánu, nikdy nebudeme vazaly toho nebo jiného státu. Státní nezávislost Ázerbájdžánu bude žít a rozvíjet se, nehledíc na těžkosti, tlaky které jsou na nás vyvíjeny. Nezávislý demokratický Ázerbájdžán, právní světský Ázerbájdžánský stát bude největším památníkem našich šahídů.

Ještě jednou děkuji všem těm, kdo připravili tento smuteční večer i všem řečníkům. Ať Bůh ochraňuje duše šehídů.